Vše je, jak má být....

Tuto větu slíchávám dost často a je tomu opravdu tak? 

Když se okolí neustále ohlíží dozadu, a tvrdí, že to či ono mělo být nebo měli udělat jinak?

Když se lidé neustále viní za svá rozhodnutí a činy?

Když pochybujeme o sobě samém...

Když vnímáme, že je něco špatně a myslíme si, že by to mělo být přeci jinak, ale JAK?

Podle mých představ, našich představ nebo snad jejich představ? Podle systému, který je nám předkládán? Nebo snad podle toho, v jaké společnosti se nacházíme? Nebo podle toho, jak jsme byli vychováváni nebo dokonce, by se dané situace měli dít podle zásad slušnosti, etiky? 

Jenže jakých zásad? Co když mé zásady a představy o životě jsou odlišné, než jsou ty vaše a vězte, že opravdu jsou. To co já mohu hodnotit, jako dobré nebo vhodné pro mě, nemusí být vhodné pro druhého. Tu hlavní roly zde hraje naše oddělenost. To, že se vnímáme, jako oddělené lidské bytosti - osobnosti s vlastním názorem. A proč taky ne? Vždyť takto smýšlí, dovolím si říct, většina obyvatelstva. 

Každý jediný jednotlivec, vychází ze svých vlastních zásad, postojů, názorů, výchovy systému ve kterém se nachází a teď mu řekněte, že dělá něco špatně, že se nevhodně chová nebo dokonce je něco méně než vy.... asi moc nepochodíte a stejně se to tu na naší planetě Zemi děje od nepaměti a neustále dít bude. Vždy tu budou lidé více vzdělaní, chytřejší, vědomější, kteří budou ostatní inspirovat, nebo si to budou alespoň myslet a též budou nabízet své služby. Může se nám to líbit, může nás to absoluně nechat chladnými nebo si můžeme říci, že je to tak jak má být. Je to jednoduše naše přijetí daných okolností, stuací, lidí, systémů - všeho toho, co nás zde obklopuje nebo co se zde děje.

Nebo můžeme zastávat názor, že je nutné se vyvýjet, vzdělávat, dané věci a situace vylepšovat a ovlivňovat je, radit ostatním, pomáhat slabším a potřebným a též máme pravdu... nemyslíte?

Nebo si v určitých situacích jednoduše řekneme, má to tak být, mělo to tak být, víc už jsem pro to udělat nemohl, nevěděl jsem,  nebo jsem se třeba bál, i to je fajn si přiznat...a nebudu se již ohlížet, vinit se a trestat se.... PŘÍJMU danou situaci s posvátností, že je zde něco víc, co řídí vše, co řídí i mě...byť mám svobodnou vůli....

Přijmu, že vše i ta nejmenší maličkost má vliv na cokoliv... na mě, na jiné osoby, kolektivní změnu....

Příjmu, že vše má své hlubší opodstatnění, že je něco "pod povrchem"... v hloubce, kam zatím nevidíme....

Příjmu, že ať už prožívám sebebolestnější věc, i ta měla nebo má svůj důvod, který nám zatím není znám...

Příjmu, že jedinou hybnou silou zde ve vesmíru je LÁSKA, která jediná ví....., která nás bezpodmínečně miluje a která nás nikdy neopustí, protože je tím jediným vyživovacím, laskavým, láskyplným a milujícím ZDROJEM, VĚDOMÍM...BOHEM.