Vnitřní krása

Ahoj všem srdíčkám,

mám velkou potřebu se s vámi podělit, co momentálně cítím a prožívám. Stále více se zamýšlím nad otázkou, "jaké poslání má člověk, zde na Zemi"? No a jeden tybetský mnich řekl: jediné co zde člověk má za úkol je ROZKVÉST. Není to krásné. Rozkvést. Když se nad tím zamyslím, tak se mi před očima oběví nádherný květ srdce, který bych každému člověku zde na planetě, právě do toho jeho srdce zasela! Polévá mě nesmírný pocit všeobjímající lásky.

Když jsem toto nádherné poselství zaslechla, ihned se mé oči zalily slzami. Řekla jsem si, vždyť já už to dělám. Ty mé obrazy...vzkazy a poselství. V podobě andělů, mandal a květů srdce...., každé takové je světlem a květem do vašich srdcí. Je to váš obraz, vaše srdce zalité v lásce a světle. Když ho konečně vezmete za svůj a budete denně zářit a vystupovat, jako váš obraz...vaše srdce vám poděkuje. Otevřela se cestička.....a to ta vaše.

Od malička jsem naučeni jen poslouchat druhé. Od rodičů, po učitele ve škole, kamarády, kteří to s námi " myslí dobře " , až po nadřízené v práci. A úplně jsem zapomněli, že jsme tu MY, my sami. Zapomněli jsem, poslouchat náš vnitřní hlas, naši intuici, naše srdce a hlavně tělo, co nám denně říká. Nebo alespoň většina z nás zapomněla.

Ze začátku naše tělo křičelo, řvalo, hlásilo se o pozornost - volalo vždyť to všechno vší, proč neustále dáváš na druhé, vše máš přeci v sobě! Jenže pomalu se dalo na ústup, protože ho to křičení už omrzelo. Nikdo ho stejně neposlouchal. Naše tělo se ozývá například formou bolesti. My na bolest  jen nadáváme a vůbec si neuvědomujeme, že je to vzkaz, poselství pro nás. Že bysme měli našemu tělu poděkovat a rozmlouvat s ním, co nám to přišlo říct zrovna teď. Když ztišíme naši mysl a zaposloucháme se, určitě ho začneme pomalu opět slyšet. Třeba zrovna volá, zpomal, zastav se, začni se konečně koukat kolem sebe. My jsme přestali děkovat. Děkovat za to, že vůbec jsem, že je to velký dar, zde být. Přišli jsem sem s úkolem poselstvím, které už známe....Děkovat, že máme obě ruce a nohy, že vidíme a slyšíme, že můžeme chodit. Vše bereme jako samozřejmost.

Posloucháme svá ega a pořád se za něčím honíme a přestali jsme naslouchat, cítit naše prožitky a vnímat vše okolo - hlavně v přírodě. Pokuste se opět vrátit do vašich srdcí, naslouchat, jeho volání. Choďte ven do přírody, rozhlížejte se okolo sebe a jen tak buďte....zhluboka dýchejte, ucítíte vůni lesa, vody....zpěv ptáků a smích vaši milých dětí nebo štěkot vašich mazlíčků. Uvědomujte si tu krásu, která nás obklopuje. Začněte být vůči sobě zodpovědní a naučte se mít se rádi. Jste takový jací jste a jen vy jste si vybrali, že takto budete vypadat se vším co k vám patří. Třeba postižení lidé - vůbec se mi to označení nelíbí, spíš bych řekla " lidé na jiné mentální úrovni ". Oni se rozhodli, že sem půjdou takto mentálně omezeni, ale s obrovským srdcem, aby nás naučili, tu být sami za sebe a milovat. Nikoho nesoudí, neomezují, jen se andělsky usmívají. Kdo nám vůbec dal právo soudit? Vždy když někoho začnete hodnotit, je to váš problém. Je to jen vaše omezení. Když už si alespoň začnete uvědomovat toto, je to výborný. Pošlete raději takovému člověku pohlazení z jednoho listu, který nosíte ve vašem srdci. Pošlete mu lásku a zároveň ji posíláte sami sobě. Další krůček v vašemu srdíčku....

Mohla bych tu psát klidně do večera a nestačilo by to. Tak zase příště.

S láskou vaše Míša