Tím největším učitelem jste VY samy....

Všechny vás moc zdravím a ráda bych se s vámi podělila o mé vědění. Asi každý, kdo je na cestě sebepoznání, na cestě hledání sebe sama, prochází fází, kdy hledá. Stejně ten život není o ničem jiném. Cítím, že úkolem každého člověka je najít sám sebe. Své nitro, svou hodnotu, ctít sám sebe, vážit si sám sebe a vše o čem tu píšu je zase jen SEBELÁSKA. Každý máme svojí cestu danou. Někoho více zajímá fyzické tělo - jak si třeba pomoci od bolesti a nějaké nemoci. Někoho více jeho emocionální tělo - jeho prožitky, jak se cítí, co zrovna prožívá, pozoruje své strachy, pocity viny, ale i jeho radosti.... Máme také mentální tělo, které řídí náš rozum a v neposlední řadě duchovní tělo - no a to je ta cesta vnitří, cesta sebepoznání jako taková. Přišla jsem si na to, že až se nám podaří sjednotit všechny naše těla a to jednoduše tak, že si je uvědomíme, tedy našim vědomím, tak se dostaneme do naší podstaty do našeho nitra - do středu.

Přestaneme se v sobě ztrácet. Ptát se: A co to je? Rozum nebo intuice? Mám v tom vztahu (práci ) zůstávat, když už mně absolutně nenaplňuje? Je něco víc, nebo není? Mám strach?  A co mi jako říká moje noha nebo záda, když mně bolí? To si jako mám povídat s nohou? Ano povídejte si s vaší nohou, vaší hlavou vašimi zády.Ptejte se sama sebe, zda váš vzah se už nanavršil. Ta odpověď je zase jen ve vás. Ať vám radí sebelepší doktor, psycholog, právník, kamarád....stejně to rozhodnutí je JEN NA VÁS. Přestaňte zmatkovat a jednoduše nechte ty věci plynout. Jen je prociťujte a uvědomujte si je. Nic neuspěchávejte. Prociťujte svoje nitro. Buďte sami se sebou, sami v sobě. Je to ten  zázračný přítomný okamžik, kdy dáváte vědomě svoji pozornost jenom sobě samé. Nic ostatního okolo vás není teď podstatné. Jste celek. Nic nelze rozdělit. Ani mysli, ani bolest...prostě nic. Vše je jedno. K nám promlouvá zase a jedině ta naše PODSTATA naše vědomí, láska, nitro....je jedno jak to pojmenujete. Je to to samé! Hlavně buďte v klidu - jste na cestě poznání a ta cesta nějakou dobu trvá. Někdo rád navštěvuje semináře, besedy, někdo je zase samouk a čte a někdo to prostě a jednoduše zažívá. To vše je v pořádku - protože jste momentálně na své cestě poznání.

No a kdy jsem poznala já, že jsem ve svém středu?

Jednoduše. Přestala jsem hledat. Poznala jsem, že největším učitelem jsem já sama a můj život. Že mi začaly docházet souvislosti, proč mám nebo jsem měla tu a tu nemoc nebo bolest, proč se v mém životě právě dějou tyto a né jiné věci. A to je potom " jízda". Cítím to jako začátek, jako že jsem se probudila ze svého snu a konečně žiju svůj život. A také jako nekonečnou HRU. Radost a pocity štěstí, které při ní zažívám, když přicházím na věci, které mi už dávají smysl je prostě neskutečně osvobozující... Proto vytrvejte na své cestě poznání a kdo hledá inspiraci, tak hledejte, ale v určitém bodě zjistíte, že tou největší inspirací jste VY SAMY.

Hodně lásky při vaší cestě.....