Sebeléčení Světlem

Co je sebeléčení světlem?

Spousta lidí se mě na to ptá. A tak se Vám pokusím popsat, jak světlo a jeho léčení vnímám právě já.

Světlo vnímám, jako energii lásky – energii všeho......tvořivou všudypřítomnou sílu, která je vším. Já jí nazývám " světlem ", protože tato energie je pro mě uchopitelná, snadno představitelná. Spousta z nás jí nazývá a nebo vnímá jako energii lásky, Boha, vesmíru, vědomí, prány, kvantového pole... je jedno, jak si tuto všudypřítomnou energii pojmenujete - stále je to jedna a ta samá síla. Je to víra ve vás, která tvoří, každou vteřinou vašeho života. V co věřím, to také žiji. Co vysílám, to také dostávám. To si neustále uvědomuji. Vše na této planetě je energie, vibrace, vše je stvořeno touto nesmírnou hybnou a láskyplnou silou. Alespoň já to tak cítím a dává mi to smysl.

Sebeléčení "světlem" - tedy energií lásky, je vnášení světla, požehnání, soucitu, pohlazení, vděčnosti, klidu, míru, smíření, zdraví a hlavně srdečného ODPUŠTĚNÍ převážně sobě samé. Následně vysílám tuto léčivou energii, kam je potřeba. Mapuji takto své tělo (nebo tělo klienta) a, kde cítím momentální bolest, zátěž, nepříjemný pocit, tam tuto energii posílám. Nutno říci, že vše se odehrává na úrovni imaginací.  Proto vždy, když na sobě „pracuji“ – uvědomím si a hlavně přiznám sobě samé určitou i nepříjemnou vlastnost, pocit, pouštím do něj tolik světla a požehnání, kolik je nutné a potřebné.  Pustím jí – doslova jí odpustím a vnesu do ní co nejvíce míru, lásky a světla.

Cítím, že tu jsme právě pro to, abychom našli svůj květ v srdci, abychom rozkvetli a propojili se sebou samým. Cesta k sobě je cesta míru, soucitu, hluboké důvěry a klidu. A také trpělivosti. Neočekávat, nelpět, nechat věci plynout, ale zároveň nebýt lhostejný k sobě samé a svému okolí.

Je na čase si uvědomit, že už tím, že jsem se narodili, právě na tuto planetu, v tuto dobu, zřejmě byl plán naší duše. Je na čase si uvědomit, že vše, co se nám nyní děje, se děje přesně pro nás a chce se mi říct, že i načasování má své opodstatnění. Jen většinou souvislosti nevidíme hned, ale až za nějaký čas. Poté je dobré poděkovat a v ten správný okamžik i odpustit. I to poznám, kdy nastane ten „správný“ čas. Odpuštění vnímám, jako cestu k sobě, do svého nitra – svého srdce. Alespoň to tak cítím a myslím si to.

Určitě i vy máte své cestičky k sobě samým. Vše je pokus omyl. I to jsem poznala. Zkouším a někdy cítím, že jsem vedena, někdy určitá imaginace vyjde někdy ne. Anebo nevím, že vyšla. Nemám nikdy jistotu. Nikdo mi jí nikdy nedá, proto říkám, že je dobré nelpět a pouštět se určitých „pravd“. Tato může být a je nyní moje, ale nevím, jak na dlouho. Stále se obměňuje, tak jak se vyvíjíme my, tak i nahlížení na sebe a tento svět je jiné. Nic není konstantní a jediné. Každý máme své pravdy a názory a těch se držíme. A vůbec nám nevadí, že jsou pravdivé jen pro nás. Jednoduše jim věříme a nebo o nich ani nepřemýšlíme. Bereme je, tak jak jsou. Moje máma to tak měla, moje babička a já to taky tak mám nebo budu mít a basta….tak třeba tak.  A tak to tu na tom světě je. Má pravda je má a možná s ní rezonuje pár jedinců. A pak je skupina lidí, která má svoje cestičky k sebepoznání a jsou jejich jediné. I oni mají pravdu. Proto i já se snažím co nejvíce svých pravd popírat a tím na nich nelpět a možná si i tímto postojem rozšiřovat nové obzory.

Co my jenom víme, co nás kdy a kde čeká. Můžeme vnímat tuto realitu a tento okamžik a z této podstaty se odvíjí naše další rozmýšlení, rozhodování a nové kroky….třeba.

Přeji vám na vaší cestě světlem, nechť vás provází Boží vůle k vašemu nejvyššímu dobru.