Něco málo o sebeobětování....

Zase si tyto mylné informace nesu z dětství. Děkuji, že jsem měla takové dětství, jaké jsem měla, protože bych tu možná vůbec neseděla a k žádnému vědění za svůj život nedošla. Děkuji ti mami a tati, protože i díky vám jsem teď, kde jsem a už je mi dobře.

Malá vsuvka, protože píšu v napojení na sebe, tak nepřemýšlím, co píšu a jen cvakám a až zpětně čtu co skrze mě samotnou prochází...

Takže sebeobětování. Někomu bylo vštěpováno, že vždy rodina a děti a parner a já nevím kdo je ten nejdůležitější. Musíte je ctít a mít  je NEJVÍC rádi a oni na oplátku budou mít rádi vás. Ano beru něco na tom je a nějakou dobu to funguje. Nepíšu tu vůbec nic o tom - přestat milovat své nejbližší, svoji rodinu. Je to náš stavební kámen a mi se od nich neskutečně učíme právě o té své hodnotě a své SEBELÁSCE. Ta láska jakou nás učili od dětství je PODMÍNĚNÁ láska! A opravdu funguje nějakou dobu. Jenže jak můžete donekonečna dávat lásku, kterou vlastně ani v sobě nemáte. Začnete být časem unavení, podráždění, okolí vám začne vadit, pořád po mně někdo něco chce, já už nemůžu... a kde jsem JA? Já se obětuju, vařím, žehlím, peru, nakupuji, chodím do práce, všechny vodím na kroužky, prostě a jednoduše se za celý den nezastavím, chlap odejte do hospody nebo na fotbal, děti na zábavu nebo za kamarádama a já večer padnu vyčerpaná unavená na postel a brečím. Na kamarády už nemám ani náladu - jestli ještě nějaké mám. Mám zdravotní problémy a jsem na ně sama. Jsem zoufalá, jsem SAMA. A proč to tak je? Já myslím, že už jste si odpověděli. Je to právě ta podmíněná láska všem okolo, jenom né sobě. Kde jste VY? Kolik času, pozornosti, lásky jste si za celý den daly? Proč si myslíte, že od vás všichni odcházejí? A právě ti nejbližší co tak milujet? Protože oni vás také milují, jenže ta dokonalost je v tom, že musí odejít ( oni sami pořádně neví proč - já už vím ), aby vám dali prostor, prostor na sebe sama. A to je ta samota, které se mi hrozíme. Takže se vlastně hrozíme SEBE. Sranda co? Nevíme co se sebou. Neumíme si dávat....dáváme jen ven, tak jsme naučení. Ale co sobě? A je to opět a jen zase o VÁS o vašem středu. Takže ženy dejte si sobě lásku, jednoduše tím, že půjdete a budete tančit, zpívat, kreslit, psát, cvičit, smát se, chodit do přírody - prostě a jednoduše TVOŘIT!!!!!

Začnete si dávat, vážit si sebe sama - milovat se. A pak uvidíte tu velkou změnu. Děti nebudou mít potřebu utíkat z domu, manžel vám koupí kytku, nebo vám po stopadesáti letech řekne, že vám to sluší....Přesně tak to fungujete. Začnete vibrovat úplně jiné vibrace - vibrace sebelásky a ty jsou ty NEJMOCNĚJŠÍ. Ty hýbou světem.....

Píšu to zde tak vyhroceně proto, aby vám už konečně svitlo. Určitě to většina, takto silně nepociťuje, ale cítim, že je vás dost, kteří to přesně takto máte! Možná se stále opakuji - no a co? Radši vám to řeknu několikrát ať už konečně pochopíte! Já to měla takto.

Mně nikdo nic nevštěpoval a cítila jsem hodně velkou nelásku ze strany rodičů. Nebyla tam potřebná láska, cit, pohlazení a moc jsem se na ně za to zlobila. Nevěděla jsem v té době, že to byla neláska k sobě samé a i ta zlost byla zase jen moje a bohužel obrácená do mě samotné. Po čase hledání a sebepoznání jsem jim a hlavně SOBĚ odpustila. Pochopila jsem, že oni dostávali od svých rodičů totéž a proto ani nemohly - nevěděli, jak tu lásku dávat. A tak jsem si nastavila svůj způsob. Když já budu ta nejhodnější, nejmilejší, nejusměvavější a nechám si vše líbit budou mě mít všichni rádi. Ano ono tomu tak chvíli bylo. Chvíli tomu tak opravdu bylo, ale jednoho dne už to prostě nejde, pohár přetekl, nemáte kde brát ( potlačený stín ) a v depresích jsem se sesypala. V té době to bylo mé SEBEOBĚTOVÁNÍ. Všechnu mou energii jsem jen dávala a tak to dávání se stalo mou prioritou. Jen dávat, dávat a kde je to braní. Jak jsem mohla brát a mít se ráda, když jsem v podstatě ani sebe nevnímala. Odsunula jsem se na DRUHOU kolej. Najednou nic nedávalo smysl vždyt já se tak snažila, dávala a nic....Pochopila jsem. Byla to PODMÍNĚNÁ láska. Něco za něco a ta opravdu nefunguje a nebo jen nějakou dobu, kdy máte z čeho brát a pak už ne...hotovo, konec, šmitec!

Pochopila jsem, že je řada na mně, že jen já si tu lásku musím nějak dát sama. Ale jak? Jak?

Přišlo ke mně před asi 9 lety opět kreslení. A jak to tak bývá začaly se mi otvírat dveře - se seminářema, kniha....a tak. Jednoduše jsem to přijala a opravdu skoro denně jsem kreslila. Vše co jsem si do toho svého "ruksaku stínu"  za celý život uložila. A byla to nelehká cesta. Byla jsem jak na horské dráze, jediné co jsem věděla, že dělám dobře. Cítila jsem, že to je to ono. Kreslení pro mně bylo terapií. Vše jsem si odžívala a zažívala znovu s papírem, pastelkou a kapesníčkama.....

A ted? Ted je mé kreslení mou meditací. Je to pro mně přítomný okamžik. Hluboké vědomí. Díky němu mi svitlo a stále svítá....vidím světlo, mám vizi a ta je čím dál větší a větší.

Jo a ještě jednu důležitou věc jsem pochopila. Do nedávné doby, jsem stále cítila potřebu všechny a všechno zachraňovat a zahrnovat světlem. Vždy když jsem šla spát posílala jsem všem opravdu všem světlo a lásku. Nakonec jsem vždy zabalila celou naši Planetu do lásky a světla a tak jsem usínala. A najednou mi přišlo, že i toto není ta správná cesta. Ubívala mi totiž má životní energie, byť se napojuji neustále na světelné sloupy, medituji a já nevíc co všechno, tak stále ubívala. A projevovalo se to třeba krvavými hemoroidy, výtoky.... Mám dvě dcery a od mala se jim zpouští z nosu krev a dlouho se počůrávaly a vlastně jedna se ještě občas počůrává. Musely být dvě - jedna by to určitě nezvládla. Tak nám společně životodárná tekutina odcházela. Dokud jsem nepochopila.  Pokud budu zachraňovat celou planetu - sama to nezvládnu. Opět forma spasení, sebeobětování. Přišla jsem na to, že mým ukolem je to učit lidi - co nejvíce lidí. Učit své děti - oni jsou naše budoucnost. Že si každý  můte pomoci sám a když to bude dělat každý sám za sebe, ta  to naše planeta vycítí. Ve velke skupině je síla. Samozřejmě, když mě o to někdo požádá posílám mu společně s ním velkou energii a léčivé solární světlo, ale prvně mu musím říct, že to musí dělat hlavně on sám a jak. Já samotná mu nepomůžu, možná na chvíli se mu uleví, ale pokud nezačne pracovat na sobě on sám, nic se nezmění.

Mé holčičky pochopily...myslím velice rychle. Protože jsem pochopila JÁ. Děti jsou našim odrazem. Nehledejme přičinu nemoci v nich, ale v nás.  Nesvalujme vinu na okolí, ale příjměme svou roli. Když si pořeším sebe, přestanu být nemocná JA. Mé děti přestanou být nemocní a vše se začne uzdravovat..... VĚŘIT SI a nevzdát to! Je to dlouhá cesta. Cesta poznání je na celý život, ale stojí za to.

Vyzkoušejte si to!