Musím se sama sobě od srdce zasmát

09.01.2020 20:47

Jak zní můj nadpis, tak se opravdu sama sobě směji, ale zároveň se sama před sebou skláním, kam jsem už došla... a věřím, že to není konečná...:-)

Když jsem po dlouhé době přišla na své stránky, které už křičely po obnově, a to z gruntu, čišelo z nich moje velké nabubřené ego. Proto jsem si rozhodla staré články nepřepisovat, aby mi připomínaly, že každý procházíme "duchovním vývojem", nebo spíš duchovní pýchou a neunikne nikdo. Nikdo ráno nevstane a je osvícený. :-). Nebo nikoho takového neznám.  Proto se mi "líbí" lidé, kteří kritizují ostatní za jejich ezoterické názory. I já to vidím kolem sebe a vnímám, a už vím, že dokud budu vyzdvihovat sebe nad ostatní... ještě pořád se koupu ve svém duchovním egu. Nevadí... každý dozrajeme. Někdo dřív, někdo později. Každý máme svůj potřebný čas, a i možnosti realizace. Já se vyvaruji těmto názorům, protože sama nevím, kde se na té své pomyslné duchovní cestě nacházím. Co je mi ještě nachystáno do cesty... nemůžu říct s jistoto vůbec nic. Jen pokorně přijímat. No už se mi ani nechce říkat moc duchovní cesta... je to má niterná cesta, to je celé. Mé niterné rozhovory, které se sebou vedu, které mi přichází ať už odkudkoliv. Ať ke mně promlouvá vědomí, duše nebo srdce nerozlišuji… je to niterný hlas, kterému se snažím naslouchat. Někomu je to jasný, ale mnohdy si své životy komplikujeme a je to zbytečné. I když to je otázka. Zbytečné možná pro mě a nikdy nevím, kdy budu potřebovat pomoc druhých. To, že je to jasné mě nemusí být tak jasné pro druhé. Proto čím dál častěji ke mně promlouvá hlas, který říká RESPEKTOVAT A BÝT RESPEKTOVÁN.

Cítím úctu ke každému člověku, každému niternému příběhu. Co mi dává právo soudit neboli, jakkoliv do něj zasahovat, pokud nejsem požádána.

Soucítit, znamená být v rovnováze s tím druhým. Chápu a nějak vnímám, že se ti to neděje náhodou, že zřejmě máš projít touto těžkou situací. Kdybys potřeboval pomoc jsem tu pro tebe… řekni si. Cítíte tu rovnováhu? Nestrkám nos kam nemám, ale zároveň jsem přítomna a ochotna (opravdově) pomoc.

Zkusme to. Učíme se to. Je to o hluboké důvěře, že to daný člověk zvládne. Když ne, nechť si o pomoc sám řekne. Musí z nás, ale cítit oporu. Neměli bychom nabízet pomoc, když to tak necítíme. Být si svou nabídkou jistý. I to, totiž ten druhý vycítí. A my se pak divíme, že si o pomoc neřekne. Někdo to třeba vůbec neumí. Je tzv. „tvrďák“, který jede na rezervy, ale pak emočně padne. I to je způsob a nějaká jeho cesta.

Je tolik témat, kterých se lze dotknout. Kdybyste měli zájem. Napište mi na fb, nebo messenger a já se zde pokusím vaše témata nějak více rozvinout. Pouze inspirativně, jak to cítím já a právě tato věta by mohla být i pro vás vodítkem. JAK TO CÍTÍM JÁ? KDE JE MI DOBŘE? CO PROTO, ABY MI BYLO DOBŘE POTŘEBUJI? CO PROTO, ABY MI BYLO DOBŘE, MOHU SAMA UDĚLAT?

Děkuji, že navštěvujete mé stránky a já se pokusím se s vámi více propojovat pomocí mých úvah.

 

 

 

—————

Zpět