Deprese

Poslední dobou potkávám více lidí, kteří deprese mají. Buď mi to na rovinu řeknou a nebo z nich cítím tu nechuť žít, nic je nebaví, jsou jako loutky, protože ztratili zájem. Zájem o sebe, o sebepoznání, už nemají tu vizy, nemají ten svůj cíl, motor, který by je hnal vpřed. Nevidí to světlo, tu lásku, protože v nich vyhasla, nebo pomalu vyhasíná. Nepíšu, zde nic co bych si sama neprožila. A píšu to zrovna teď, protože to teď  takto silně cítím. Vše příjde v ten správný čas. Proto jsem o depresích ani nemohla psát dříve. Ano teď nastal čas.....mám je zpracované, mohu o nich mluvit - psát....

Tedy i deprese byly nějakou dobu součástí mého života. Když se narodil můj syn - před 9ti lety a já jsem zůstala sama na MD, poprvé jsem se psychicky zhroutila. Zhroutil se mi svět. Tím, že jsme před tím stále pracovala a pracovala aktivně, mnohdy denně do večera, tak mi bylo dobře. Jednoduše všechny mé bolesti, nenávisti a lístosti jsem v sobě krásně potlačila. Neuměla jsem s nimy pracovat, neuměla jsem si je ani uvědomovat natož je nějak zpracovávat. Byla jsem absolutně nepolíbená. A tak jsem si mylela, že jsou pryč, že když jsem je vytěsnila a jednoduše na ně zkrz práci na nějaký čas zapomněla, že mám vyhráno. Leda prd. Přesně v nejmíň očekávaný okamžik se vyplavily a celou mně semlely. V okamžiku, kdy jsem měla to své vysněné miminko, mohla bych se radovat z každého společného okamžiku, tak jsem byla úplně na dně. Tam přišly první myšlenky na smrt. Nechtělo se mi žít, byla jsem mrtvá loutka.

Všechny ty negativní emoce, všechny ty programy, co jsem v sobě za své dětství a dospívání nasbírala, byly venku.

Deprese je velice těžká a zákeřná nemoc. Když má někdo rakovinu, tak má alespoň sílu o svůj život bojovat. U depresí nic. Tam je vám absolutně všechno jedno. Nechce se vám už ani vylézat z postele, nechce se vám převlíkat, umývat, jíst, nechce se vám nic. Měla jsem puruchy příjmu potravy, jen jsem zvracela. Proč? Protože už jsem se svým tělem nechtěla mít nic společného. Jednoduše se nepřijímáte, vzdáváte se odpovědnosti za svůj život. Je vám vše absolutně jedno. Já v té době, kdy to přišlo, tak jsem opravdu nějakou dobu nebyla schopná dělat vůbec nic. Až začaly zabírat antidepresiva, tak jsem pomalu začala zase fungovat. V té době jsem se ale musela rozhodnout. Buď to vzdám, nebo budu žít. Jsem tady, tak asi víte, jak jsem se rozhodla. V té době mi do života přišlo kreslení. Jeden kurz, druhý a pak už jsem začala sama. Taková banální věc, jen papír a tužka....Jenže pořád jsem byla jak na horské dráze. Propadala jsem se a zase jsem na chvíly měla chuť žít a pořád dokola. Jenže jsem vydržela. Asi tři roky jsem z těch obrázků co jsem načmárala neschovala ani jeden a jen jsem trhala a pálila....takové bolesti jsem v sobě měla.  Byly to potlačené agrese, smutek, nechuť žít, nechtěla jsem mít už odpovědnost za svůj život. A když něco potlačíte, tak to v sobě pěkně uložíte. Tudíž byly ve mně a dokud jsem je nezpracovala, nemohla jsem se jich nijak jinak zbavit. Léky nic nevyřeší. A už teď vím, že nevyřeší nic to, když si sáhnete na život. Nemáte na to právo a o to horší bude návrat zpět. A jestli nevíte nic o životě zde na zemi, tak je to takto.

Já vnímám duši jako nikde nezačínající a nikde nekončící energii. A mi jsme teď v té duši jenom taková malá tečička. Takový je ten náš součastný život. A naše duše NIKDY NEUMÍRÁ. Ona ani není pozemská. Takže máme za sebou stovky minulých životů a další stovky nás čekají. No a ještě jednu věc vám povím. My když sem na ten svět jdeme - rodíme se, tak přesně víme do jaké rodiny, jakým rodičům se narodíme. Víme, co zde za život prožijeme, protože si ho sami vybíráme. Jenže porodem, tím zrozením to naše vědomí to zapomene a začne poznávat. Náš život není nic jiného než SEBEPOZNÁVÁNÍ. Něco zde poznáme, pochopíme. Jednoduše obohatíme naši duši a jdeme dál. Naše duše si s náma pohrává. Chce poznat absolutně vše. Chce vše procítít. A tak to je a né jinak! Takže pro všechny, kdo trpí depresema a nechce se mu žít, tak jako mně se nechtělo, tak vám říkám, smrtí nic nevyřešíte. Už to konečně pochopte. Narodíte se znova a když to teď vzdáte a NEPOCHOPÍTE, třeba něco o depresích, tak sem jdete znova. Hurá a o to horší možná ten váš další návrat bude.

Najděte ten malý kousek světla v sobě, malý kousek naděje, který ve vás zbyl a začněte něco dělat. Bude to peklo, ale né větší než které by vás čekalo v očistci a  ve vašem dalším životě. To mi věřte. Já už kreslím 9 let, a to je teprve začátek. Konečně vím a žiju. Žiju tím nejlepším způsobem, kdy jsem žila. Jsem šťastná, protože jsem to nevzdala a hlavně proto, že jsem se ROZHODLA to nevzdat a vztala jsem a šla. Padala jsem na hubu, ale vstala a zase kus cesty ušla. Teď už na své cestě běžím a to vám říkám, že pádím a ani nevíte s jakou lehkostí....

JÁ TI VĚŘÍM....